Globalismus zabíjí demokracii

15.8. 2021356x

Evropská unie i naše země jdou špatným směrem. Směrem, který hrozí zahubit naši euro-atlantickou civilizaci v podobě, jakou jsme ji doposud znali, v podobě, do které se po staletí kontinuálně vyvíjela. Co se stalo? Již před dávnými desetiletími se tzv. nová levice vydala na dlouhý pochod institucemi. Na Západě to v roce 1968 začalo studentskými bouřemi. Nicméně záhy tehdejší mladí revolucionáři přestali házet dlažební kostky, sundali trička a džíny, navlékli obleky, uvázali si kravaty a začali postupně obsazovat univerzity, redakce, úřady, a pak i parlamenty a vlády.  


Půl století poté jsme v situaci, kdy podstatnou část politické agendy západního světa určují radikální levicové, a často přímo ultralevicové strany, a mnohé původně konzervativní strany, namísto toho, aby hájily tradiční hodnoty, opouštějí svoje ideové zakotvení, a i ony vycházejí vstříc mediálně uměle vytvářené poptávce po radikální progresivistické změně kurzu.  


Starší generace má proti těmto tendencím vypěstovanou jistou imunitu a my, občané zemí postkomunistické střední a východní Evropy, máme navíc historickou zkušenost s totalitním socialistickým systémem, ale to všechno je bohužel nepřenosné. Nepřenosné geograficky i generačně. V největším ohrožení je proto mladá generace. Dílem z neznalosti, dílem z naivity, dílem z revoluční romantiky, dílem pod vlivem zpovykaných médií, dílem pod vlivem levicových univerzit, dílem v režii politických neziskovek, dílem na objednávku bohatých mecenášů, kteří financují svůj New World Order, Nový světový řád.


Dominující nová levice nenávidí západní demokracii i její historii. Omlouvá se za činy předků a jejich roli při zakládání těchto demokracií. V USA stejně jako v západní Evropě. Ničí se sochy velikánů, jejichž odkaz by nám měl být svatý. Opět se cenzuruje, maže, blokuje, vylučuje, ostrakizuje. Poslední překážkou nové levice je domácí obyvatelstvo, jeho názory, a hlavně volby. A tak si prostě dováží nové voliče.  


Čím dál víc je patrné, že skutečná demokracie je možná jen v hranicích národních států, kde si lidé navzájem rozumějí, kde existuje pouto společné historie a kultury a kde se respektuje odkaz předků. Demokracie naopak chřadne v globálních strukturách. V souvislosti s oním „dovozem“ voličů se nabízí otázka: Lze vůbec udržet demokracii s lidmi z jiných civilizačních okruhů, kterým jsou naše kultura, historie i tradice lhostejné? Realita řady zemí na západ od nás by pro nás měla být varováním.


Žijeme na území státu, který se jmenuje Česká republika. Ale je to ještě suverénní a svrchovaný stát? Rozhodujeme si o našich věcech a našich zákonech sami? Vzhledem k tomu, že takřka 60 procent zákonů nám oktrojuje Evropská unie a my je musíme, zdůrazňuji musíme, takzvaně implementovat, jsme už daleko spíše provincií nadnárodní struktury, ve které rozhodují jiní. Ta struktura ovšem má své vlastní zájmy, které se ne vždy shodují s těmi našimi, a také má obrovský deficit demokracie, to na straně jedné, a naopak na straně druhé obrovský přebytek byrokracie.
Co z toho plyne? Národní stát je ten nepřirozenější celek, ve kterém funguje, možná přesněji – ještě funguje, demokracie. Určitě to ale neznamená, že je nutné zpřetrhat veškeré vnější vazby. Ale něco jiného je volný obchod a ekonomická spolupráce bez bariér a něco úplně jiného vnucená politická, fiskální či právní unie. Tragicky se mýlí všichni ti, kteří sousloví „národní stát“ pokládají za sprostá slova a národní státy za zdroj mezinárodního napětí. Je to přesně obráceně. Velké válečné konflikty vždy vyvolaly budovatelé nadnárodních impérií.

Zuzana Majerová Zahradníková, předsedkyně volební formace Trikolora Svobodní Soukromníci

Bráníme
normální svět, svobodu,
děti, zdraví a vaši peněženku

Přidejte se: CHCI BÝT SOUČÁSTÍ
Podpořte nás: CHCI PŘISPĚT DAR

Komentáře