Dva srpny, 1968 a 2021

Záběry z Afghánistánu byly šokující. Lidé se věšeli na odlétající letadla a následně po startu spadli na zem z výšky a zabili se. Zoufalí lidé dělají zoufalé činy. 15. srpna 2021 obsadil Taliban Kábul. Za pouhých pár týdnů se celá konstrukce moderního liberálního a demokratického Afganistanu (včetně LBGT pride pochodu) ukázala být pouhou chimérou či utopií. Představa, že liberální demokracie může fungovat kdekoliv na světě se rozbila o realitu kmenové čili tribalistické společnosti ovládané duchem politického náboženství, jakým je islám. Je to největší krize liberální demokracie, je to zhmotnění neúprosné reality, že nelze na celém světě vystačit pouze s jedním modelem vládnutí. Budeme se muset smířit se skutečností, že kdesi v Afganistanu budou znova lidem sekány ruky za krádež a ženy budou kamenovány za to, že šly ven bez muže. 

Ten pád je varováním. Mimoevropské populace díky své porodnosti stále stoupají. Dnes má Afganistán 40 miliónů obyvatel, zatímco před 50 lety měl pouhých cca 7 miliónů. V roce 1900 tvořila Evropa cca 25% světové populace, dnes je to cca 12% a v roce 2050 to bude pouze cca 8%. My vymíráme. Oni trvale populačně rostou.

A pak jako lídr kandidátky do poslanecké sněmovny dostanete od Českého rozhlasu tuto otázku: 

Co je podle Vás největší problém kraje ve kterém kandidujete?

Jako kdyby nějaký kraj ČR byl ostrov uprostřed moře vzdálený od pevniny minimálně 500 km. Ten rozpor mezi politickou, ekonomickou a sociální realitou doby a tématy volební kampaně je krutý. ANO 2011 rozdává zmrzlinu, „Pirstan“ nanuky, SPD konkuruje Kauflandu, Spolu promítá film „Ženy v běhu“. To jim to nedochází? Nevidí, co se děje? Někdo spočítal, že z Afganistanu se do Evropy lze dostat po souši za 14 dní.  

Při psaní tohoto článku jsem si vzpomněl na středověký obraz Pieter Bruegela „Slepí vedou slepce“, který docela dobře vystihuje „témata“ letošní volební kampaně…

Jsem přesvědčen, že pro současné politické elity Západu, popř. EU platí pravidla 3 P – Pýcha, Pokrytectví, Předstírání.

Pýcha například v tom, že náš „model“ liberální demokracie je nejlepší a univerzální pro celé lidstvo, pokrytectví v momentu, kdy se takové tvrzení dostane do rozporu s realitou a předstírání masám voličů, jaké předvedl Joe Biden, když viděl ty obrázky z kábulského letiště. Ale totéž platí například na tzv. evropský „Green deal“, některá tzv. lidská práva či další axiomy tzv. evropských hodnot. Zažíváme krizi modelu vládnutí, krizi liberální demokracie s její utopií lidských práv. Ale na palubě se stále tančí i když se Titanic pomalu potápí…

21. srpna 1968 došlo v ČSSR k zúčtování s tzv. demokratickým socialismem. Bylo to zúčtování, kdy socialismus zvítězil nad jakýmikoliv reformami, které by dřív či později vedli k demokratizaci tehdejší československé společnosti. Něco takové hegemon SSSR svému satelitu ČSSR nemohl logicky povolit. Utopie „třetí cesty“ mezi komunismem a demokracií skončila. Přišla tvrdá mocenská realita. Ta stejná mocenská realita, co přišla na kábulské letiště 15. srpna 2021. Ten, kdo si chce uchovat zdravý rozum, nesmí podléhat utopiím – komunistickým, liberálním či jiným. Tvrdá realita politické skutečnosti nás vždy dostihne. Tak jako Edvarda Beneše v září 1938 dostihla realita, která byla zřetelná již od jednáni z Locarna v roce 1925. On se jen tvářil, že je nevidí. V dnešní době podléhají naše elity utopii evropeismu, utopii, která ve svém důsledku řeší stejnou kvadraturu kruhu, jakou v letech 1967-68 řešily československé politické elity. Tehdy tomu říkali demokratický socialismus, dnes jsou to evropské hodnoty. 

V 60. letech 20 století jsme měli v KSČ kované komunisty, reformisty, a oportunisty. Nejinak je tomu dnes. Máme zde kované evropeisty, což je „Pirstan“, kteří by byli schopni sepsat zvací dopis, pokud by byly „evropské hodnoty“ v ohrožení. Tak jako si Milouš Jakeš pletl brojlery a bojlery, tak si Ivan Bartoš plete Rumunsko s Ústeckým krajem.

Pak tu jsou oportunisté – nové převtělení Gustava Husáka – Andrej Babiš. Ti budou vládnou s kýmkoliv.

No a samozřejmě máme zde i evropské reformisty, co chtějí demokratický deficit EU s „lidskou tváří“. Máme tu profesora Fialu, našeho současného Alexandra Dubčeka. I on zklame důvěru střední třídy tak, jak zklamal lidi ten hodný Alexandr Dubček, jen ještě nevíme, jaké Moskevské (bruselské) protokoly podepíše a co v nich přesně bude.

Pro všechny tři je Brusel novou Moskvou a podle toho vypadá i jejich předvolební kampaň. Jsou to jen 3 aspekty téže víry. Není mezi nimi většího rozdílu. Jde jen o míru nikoliv o směr. Jenže v tomto smyslu je nastaven celkový český veřejný prostor. Oni jen odrážejí očekávání intelektuálních a mediálních elit.

Další otázka, co jsem dostal z Českého rozhlasu zněla:

Co by měla ČR za svého šestiměsíčního předsednictví EU v druhé půli příštího roku prosazovat?

Proboha! Co je tohle za otázku? Vychází ze zcela mylného předpokladu, že v EU můžeme něco prosadit. Neprosadíme nic. Možná kdysi mělo předsednictví nějakou faktickou hodnotu, teď je jen symbolem bez náplně. Rozhoduje se úplně jinak a úplně jinak. Jak? Podívejte se na film Dospěláci v místnosti (2019). Demokracie a její procesy v EU jsou pouhý nátěr, realita je jiná – mocenská. Rozhoduje Německo a někdy i Francie. Toť celé. 

Německé elity nyní razí novou utopii – utopii čisté ekologické společnosti.  Jak chtěli němečtí nacisté árijskou čistou rasu nadlidí, teď se německé politické elity cítí být povolány ke stvoření čisté ekologické společnosti. Zase jen pýcha, pokrytectví a předstírání. V současnosti tvoří uhlíkové emise vypouštěné v EU 9 % ze všech emisí světa. Pokud provedeme onen plán snížení do roku 2050, pak ty naše emise CO₂ klesnou o 50 %, tj. budeme vypouštět pouze cca 4,5 % současných světových emisí. Výsledek bude velké nic a zničený evropský průmysl regulacemi EU. Prostě jako vždy Německo je příliš velké na Evropu, ale příliš malé na svět.

To, co skutečně musíme učinit je „otočit“ kormidlem. Potřebujeme nikoliv reformu, potřebujeme skutečnou změnu, dokud ještě není pozdě. Dokud si tu změnu můžeme ještě dovolit. Ale provedeme ji? V roce 1946 vyšla kniha Karla Engliše Hospodářské soustavy. Karel Engliš (1880-1961), ekonom, právník, rektor MU, tou knihou jasně varoval, že komunismus je neproveditelný. Byla to racionální analýza, které masy voličů nedbali. Naopak v témže roce KSČ vyhrála volby, čímž bylo rozhodnuto. Komunismus nám nebyl vnucen – zvolili jsme si ho. Těmi volbami byl zpečetěn osud Milady Horákové a dalších. Důsledky této volby z roku 1946 nás pronásledují dodnes. 

Trvalo dvě generace, než jsme se z onoho snu, jenž se změnil v noční můru, probudili. Teprve, až padl komunismus v SSSR, jsme si vydechli i my. V roce 2003 čeští občané jako onen „lid“ z ústavy rozhodl v referendu o vstupu do EU. Máme tedy jednu generaci existence v EU za sebou. Znova přicházejí návrhy na reformu, zase „demokratický socialismus“… Budeme znova čekat ještě jednu generaci, než zjistíme, že je EU nereformovatelná tak, jako byl nereformovatelný socialismus? A jakou další utopii si pro nás levicoví intelektuálové připraví příště? Kdo další bude chtít „dobro“ světa a bude nám ho chtít za každou cenu vnutit…?

David Hanák, lídr kandidátní listiny v Jihomoravském kraji